Podobenství o ztraceném synu:

„Ježíš pokračoval: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který mi náleží.‘ A tak jim rozdělil své jmění.
Za pár dní mladší syn všechno prodal a odešel do daleké země, kde svůj majetek promrhal rozmařilým životem. Když všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal trpět nouzi. Později se uchytil u jednoho občana té země a ten ho poslal na pole pást prasata. Toužil se najíst aspoň lusků, které žrala ta prasata, ale nedostával ani to.
Nakonec přišel k sobě. Řekl si: ‚Kolik nádeníků má u mého otce jídla nazbyt, a já tu umírám hlady! Vstanu, půjdu k otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě! Už si nezasloužím být považován za tvého syna. Udělej mě jedním ze svých nádeníků.‘ A tak vstal a vydal se ke svému otci.
Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky.
‚Otče,‘ řekl syn, ‚zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Už si nezasloužím být považován za tvého syna.‘
Otec však nařídil svým služebníkům: ‚Rychle! Přineste nejlepší šaty a oblečte ho. Navlékněte mu prsten a obujte ho. Přiveďte vykrmené tele a porazte je. Jezme a oslavujme, neboť tento můj syn byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen!‘ A tak začali oslavovat.
Starší syn byl zatím na poli. Když se blížil domů, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se, co to má být. Ten mu řekl: ‚Přišel tvůj bratr. Tvůj otec porazil tučné tele, že ho má zpátky živého a zdravého.‘
Překlad 21. století, Lukáš 15,11-27

Hlavní děj:
Otec má dva syny. Mladší požádá otce o svůj podíl na majetku, odejde do daleké země a svůj majetek promrhá. Když se ocitne v nouzi, uvědomí si svůj stav a rozhodne se vrátit k otci. Otec ho přijme a raduje se z jeho návratu. Starší syn však s otcovým jednáním nesouhlasí.

Bůh volá, člověk se rozhoduje
Podobenství o ztraceném synu je obrazem člověka, který se může od Boha svobodně vzdálit. Bůh člověka nenutí, aby ho miloval, poslouchal a žil s Ním. Upozorňuje ho skrze Ducha Svatého (dále jen Duch), usvědčuje ho z hříchu a volá ho zpět, ale nemanipuluje s ním. Ducha totiž křesťan může uhašovat (odmítat, potlačovat).

„Nezarmucujte svatého Božího Ducha,“
Překlad 21. století, Efeským 4,30

„Vy tvrdošíjní, vy lidé neobřezaného srdce i uší, stále vzdorujete Duchu Svatému ; jak vaši otcové, tak i vy!“
ČSP, Skutky 7,51

Bůh člověku dává svobodnou volbu, a právě v této svobodě se ukazuje skutečná láska. Člověk může Boha odmítnout, odejít od Něho a vydat se vlastní cestou. Bůh ho k sobě nepřiváže násilím. Neudělá z člověka loutku. Ale když člověk pozná svůj omyl a hřích, pokoří se a v opravdovém pokání se obrátí zpět k Bohu, Bůh ho neodmítne a vítá ho zpátky. Volá ho k návratu, odpouští mu a prokazuje mu svou milost.

To je poselství ztraceného syna: Bůh nikoho nenutí, aby se k Němu vrátil. Člověk však nemusí zůstat ztracený. Kdo se skutečně obrátí a přijde k Otci v pokání, toho Otec s radostí přijímá. Ne proto, že by si milost zasloužil, ale právě proto, že Bůh je milostivý.

Křesťan není součástí světa
Svět, tedy světský systém, je z biblického hlediska „tento věk“ – padlý a hříšný systém, který je dočasný, pomíjivý a pod vlivem temných sil. Kristova církev v tomto světě žije, ale nepatří mu. Nesmí se mu klanět, podřizovat se jeho hodnotám ani usilovat o jeho přízeň. Církev nemůže současně patřit Kristu a hledat uznání světa. Přátelství se světem totiž znamená nepřátelství s Bohem!

„Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.“
ČEP, Jan 17,14

„my ale máme občanství v nebi, odkud očekáváme Spasitele – Pána Ježíše Krista.“
Překlad 21. století, Filipským 3,20

„Vy nevěrníci! Nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem.“
Překlad 21. století, Jakub 4,4

Je potřeba si uvědomit, že křesťan je povolán, aby se nenechal pohltit hodnotami a principy tohoto padlého systému, zůstal duchovně bdělý a čerpal sílu, vedení a ochranu od Boha. Tím, že je spojen s Kristem, může odolávat pokušením, vidět klamné praktiky a falešné principy světa a zároveň šířit Boží pravdu a lásku ve svém okolí.

Démas je vážným varováním. Nebyl problém v tom, že by nevěděl, kde je Kristus. Problém byl v tom, že si zamiloval tento svět a kvůli tomu Pavla opustil.

„Démas si zamiloval tento svět a opustil mě; odešel do Tesaloniky, Krescens do Galacie, Titus do Dalmácie.“
Překlad 21. století, 2. Timoteus 4,10

Podobenství o rozsévači:

„Poslechněte si tedy význam podobenství o rozsévači: Ke každému, kdo slyší slovo o Království a nerozumí, přichází ten Zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto do jeho srdce. To je ten, u koho bylo zaseto podél cesty. Na skalnaté zemi je zaseto u toho, kdo slyší Slovo a hned je s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Jakmile kvůli Slovu nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadá. Do trní je zaseto u toho, kdo slyší Slovo, ale starosti tohoto světa a oklamání bohatstvím to slovo dusí, a tak se stává neplodným. Do dobré země je zaseto u toho, kdo slyší Slovo a rozumí a který opravdu přináší úrodu: někdo stonásobnou, jiný šedesátinásobnou a jiný třicetinásobnou.“
Překlad 21. století, Matouš 13,18-23

Křesťan nemusí jednoho dne vstát a říct: „Už Boha nechci.“ Může se od Boha vzdalovat „nevinným“ jednaním. Začne si zamilovávat to, co miluje svět. Začne toužit po světských požitcích, zábavě, pohodlí a způsobu života. Přijme světskou mluvu a začne používat výrazy a způsob vyjadřování, které dříve odmítal. Pak začne s radostí slavit věci jako pálení čarodějnic nebo Halloween, začne přijímat okultní praktiky a jako něco neškodného, například pozitivní myšlení nebo jógu. A pokaždé si může říkat: „Vždyť o nic nejde.“ Jenže nejde pouze o to, co člověk říká. Podstatné je, co skutečně miluje, čemu dává svůj čas, čemu otevírá svůj život a co je ochoten přijmout jako normální. Pozor, co člověk začne milovat, ho nakonec začne také formovat!

Bible proto neříká, abychom svět obdivovali, napodobovali nebo se mu přizpůsobovali. Říká pravý opak:

„Nemilujte svět ani to, co je v něm. Kdo má v lásce tento svět, nemá v sobě lásku k Otci. Svět je samá touha těla, touha očí, namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa. Svět pomíjí tak jako jeho touhy, ale kdo plní Boží vůli, zůstává navěky.“
Překlad 21. století, 1. Jan 2,15-17

Kristus nepřišel proto, aby člověka lépe přizpůsobil tomuto světu. Přišel, aby ho vysvobodil z jeho otroctví.

„Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista, který dal sám sebe za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.“
Překlad 21. století, Galatským 1,3-5

Křesťan proto nemá a nesmí hledat svou identitu ve světě, jeho uznání, slávě, penězích, moci, zábavě ani v jeho způsobu myšlení. Jeho identita je v Kristu. Nemá slepě přebírat to, co společnost označuje za normální, správné nebo přijatelné, ale má všechno poměřovat Božím slovem.

To neznamená utéct ze světa a přestat mezi lidmi žít. Znamená to nepřizpůsobovat se světu a nepatřit mu. Křesťan má být mezi lidmi, ale nemá se stát jedním z nich tím, že přijme jejich hřích, hodnoty a způsob života. Má být světlem ve tmě, nikoli součástí temnoty.

A právě proto může následování Krista znamenat konflikt se světem. Ježíš žádný pohodlný život bez odporu nesliboval:

„Toto vše jsem vám pověděl, abyste ve mně nalezli pokoj. Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.“
Překlad 21. století, Jan 16,33

Křesťan, nebo součást světa
Pro ďábla je ideální stav, když si křesťan vůbec neuvědomuje, že sešel z cesty a stal se součastí padlého světa. Jeho účinnou taktikou není vždy okamžitý útok. Často postupuje pomalu – krůček po krůčku, „milimetr po milimetru“. Křesťana začne nenápadně tlačit do kompromisů, hříchu, až si člověk přestane uvědomovat, jak hluboko klesl. To, co mu kdysi vadilo, začne považovat za normální. To, co kdysi nazýval hříchem, začne omlouvat. To, před čím ho kdysi usvědčovalo svědomí, začne obhajovat. A nakonec může dojít tak daleko, že už téměř nepozná rozdíl mezi pravdou a lží.

Přesně před takovým stavem varuje apoštol Pavel:

„Naléhavě vás proto v Pánu vyzývám, abyste už nežili jako pohané podle svých marných myšlenek. Nevědomost pramenící z jejich zatvrzelého srdce jim zatemnila mysl, takže jsou odcizení od Božího života. Otupěli a oddali se nestydatosti; páchají všemožnou nečistotu, ale nemohou se nasytit.“
Překlad 21. století, Efeským 4,17-19

Podívejme se kolem sebe. Kolik lidí se označuje za křesťany, ale současně vědomě žije v sexuálním hříchu (například v sexuálním vztahu mimo manželství)? Kolik lidí přijalo evangelium prosperity, které zaměňuje Boha za prostředek k získání peněz, úspěchu a pohodlného života? Kolik lidí přijímá falešná „proroctví“ jen proto, že někdo řekl: „Bůh mi řekl“? Pozor, ne všechno, co člověk vydává za Boží proroctví, pochází od Boha! Může to být lidský výmysl, tělesnost, manipulace nebo démonický podvod.

A kolik lidí dnes věří falešnému učení, protože se spoléhá na člověka místo Bible? Člověk může dlouze hovořit o Bohu a přitom se svým životem i učením od pravého Boha vzdalovat. Může si vytvořit vlastní představu Boha, vlastní evangelium a vlastní „křesťanství“, a přitom si stále říkat „křesťan“.

Je potřeba mít na mysli to, že kdo opouští Kristovo učení, opouští pravdu a podle Písma nemá pravého Boha:

„Každý, kdo nezůstává v Kristově učení, ale opouští je, ztrácí Boha. Kdo zůstává v jeho učení, ten má Otce i Syna. Pokud k vám někdo přichází s jiným než tímto učením, nepřijímejte ho do domu ani ho nevítejte. Kdo takového vítá, stává se jeho spoluviníkem.“
Překlad 21. století, 2. Jan 1,9-10

Toto je mimořádně děsivé! 

Mezi pravdou a lží totiž neexistuje žádná neutrální zóna. Všechny hnutí a lidé, kteří se odchylují od pravého biblického učení, spadají do světské kategorie. Střední cesta totiž neexistuje. Každá falešná církev patří světu stejně jako falešný křesťan, který odmítá pravé učení a nahrazuje ho falešným. Buď člověk stojí na Božím slově, nebo je v bludu. Buď přijímá Boží pravdu, nebo přijímá satanovu lež. Polopravda je obzvláště nebezpečná, protože se tváří jako pravda, přitom je to však rafinovaná lež. A kdo rafinovanou lež a šíří jí? Satan.

Proto se křesťan nesmí spokojit s nálepkou „jsem křesťan“. Musí zkoumat svůj život, své učení, své učitele i to, komu skutečně věří. Nestačí říkat „Pane, Pane“. Rozhodující je, zda člověk skutečně patří Kristu a žije v pravdě.

A pokud někdo kvůli falešnému učení od Boha odpadne, cesta zpět stále existuje – skrze skutečné pokání, odvrácení se od falešného učení. Stejně jako v podobenství o ztraceném synu – když člověk pozná svůj omyl, obrátí se a vrátí se zpět, Otec ho přijímá.

Závěr
Podobenství o ztraceném synu je pro křesťana velkou nadějí a úlevou. Ukazuje, že člověk, který sešel z cesty, se může skrze skutečné pokání vrátit zpět k Bohu.

Je však třeba si uvědomit, že odejít od Boha neznamená pouze zamilovat si světské požitky, zábavu, peníze nebo způsob života tohoto světa. Od Boha může člověk odejít také tím, že přijme falešné učení, uvěří lidským naukám místo Božímu slovu a začne si vytvářet vlastního (falešného) boha podle svých představ.

Zároveň musíme brát vážně skutečnost, že tělesná smrt nás může předběhnout. Nikdo neví, kolik času mu zbývá. Proto není čas na odkládání pokání.

Je třeba bezodkladně činit pokání z každého hříchu, odvrátit se od hříchu i falešného učení a vrátit se ke Kristu. Ne zítra. Ne až bude vhodnější čas. Právě teď!

Amen.