Úvod
Každý křesťan by si měl uvědomit, že osobní čas s Bohem a naslouchání Jeho hlasu jsou základem každé služby. Skutečná hodnota činů a aktivit spočívá v tom, že vycházejí z živého spojení a vztahu s Bohem, a ne jen z povinnosti nebo snahy něco pro Boha dělat.

Ne jen služba, ale vztah
Někteří křesťané sklouzávají k tomu, že se více soustředí na službu Bohu než na Boha samotného. A tím se Bohu nelíbí! Takové jednání totiž nese známky modloslužby (hříchu). Tito lidé dávají činnostem v církvi, charitativní práci, organizování akcí, kázání či vedení sboru přednost před osobním vztahem s Bohem. Tyto činnosti jsou důležité, ale samy o sobě se nesmí stát cílem. Bible nás učí, že cílem křesťanského života není jen sloužit Bohu, ale poznat Boha osobně, mít s Ním důvěrný vztah a hledat Jeho vůli.

„Tento lid mě ctí svými rty, srdcem je mi však vzdálený. Nadarmo mě ale uctívají, když učí lidské nauky a příkazy.“
Překlad 21. století, Matouš 15,8-9

/Bůh chce, abychom Ho uctívali ze srdce a žili s Ním osobně, ne jen aby naše slova a skutky vypadaly správně/

„Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno.“
Překlad 21. století, Matouš 6,33

/Nejdříve je potřeba budovat osobní vztah s Bohem, a teprve z tohoto vztahu vycházejí činy a služba/

Někteří křesťané přestali osobně znát Boha, protože dělají věci pro Něho, ale ne s Ním – nežijí s Ním, nezajímají se o Jeho vůli. Je rozdíl mezi tím, když známe Boží dílo, a tím, když známe Boha samotného. Bohu nejde o naše výkony, ale o náš vztah s Ním. On touží po denních rozhovorech s námi, po zastavení se uprostřed chaosu, po tichu, kdy se naše myšlenky obracejí k Němu, po důvěrných modlitbách, naslouchání Jeho hlasu, pokání a plném odevzdání.

Když čteme Bibli, vidíme, že Bůh nehodnotí věřící jen podle jejich skutků nebo aktivní služby, ale podle hloubky jejich vztahu s Ním:

„Hospodinův pohled je jiný než lidský. Člověk se dívá na zevnějšek, Hospodin se dívá na srdce.“
Překlad 21. století, 1. Samuel 16,7

„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim jasně řeknu: „Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy zločinci!“
Překlad 21. století, Matouš 7,21-23

Sloužit z těla
Sloužit Bohu bez osobního vztahu s Ním je služba falešná. Skutečná služba pramení z lásky, která se rodí ve společenství s Bohem, nikoli z pouhé aktivity nebo povinností. Kdo nemá osobní vztah s Bohem, slouží Bohu z těla. Takový člověk čelí řadě negativních důsledků:

1. Křesťanský aktivismus. Neustálá činnost a snaha něco dělat pro Boha, ale bez osobního vztahu s Ním, která často vede k vyčerpání, duchovní rutině a ztrátě vnitřního spojení s Bohem. Křesťanský aktivismus vede k tomu, že služba Bohu se stane modlou – hříchem. Člověk je pak navenek velmi aktivní, ale vnitřně chladne. Ježíš vytýkal efezské církvi, že i když tvrdě pracovala a byla věrná učení, opustila svou první lásku:

„Mám ale proti tobě, že jsi ztratil svou počáteční lásku.“
Překlad 21. století, Zjevení 2,4

Křesťanský aktivismus ne, ale křesťanská aktivita ano. Křesťanská aktivita je činnost, kterou křesťan dělá jako výraz a důsledek své víry, služby nebo lásky k Bohu a lidem. Na rozdíl od křesťanského aktivismu (přehnaného zdůrazňování činnosti) je křesťanská aktivita zdravou, přirozenou součástí života víry.

Křesťanská aktivita je reakcí na Boží lásku, ne pokusem ji získat. Je to ovoce života s Bohem, nikoli jeho náhrada.

2. Zanedbání osobního vztahu. Když se člověk více soustředí na své skutky a aktivity než na samotného Boha, osobní vztah s Ním postupně ustupuje do pozadí. Modlitba, tiché a pokorné rozjímání, naslouchání Duchu Svatému (dálen Duch) a každodenní společenství s Bohem se stávají okrajovými nebo dokonce vynechanými. Takové zaměření vede k tomu, že se služba mění v sérii povinností a úkolů, nikoli v projev živé víry a lásky. Člověk může být aktivní a navenek úspěšný, ale uvnitř cítí prázdnotu, osamělost a duchovní chlad.

Skutečné duchovní ovoce a radost ze služby přicházejí tehdy, když je každý úkon, každá aktivita a každý krok života provázen živým spojením s Bohem, kdy se modlitba a naslouchání stávají neoddělitelnou součástí každodenního života. Bez tohoto spojení služba ztrácí svůj pravý smysl a stává se falešnou.

3. Nedochází k duchovnímu růstu. Člověk může být silně angažovaný ve službě i v různých církevních aktivitách, a přesto duchovně nerůst. Navenek je velmi aktivní, zapojuje se do programů, pomáhá, organizuje a pracuje „pro Boha“, ale jeho vnitřní život zůstává prázdný nebo stagnující. Důvodem je, že chybí hluboký a důvěrný vztah s Bohem.

Když chybí čas strávený v Boží přítomnosti, rozjímání, modlitba, čtení Bible, poslušnost a tichá blízkost s Pánem, pak se služba stává jen prázdnou aktivitou bez vnitřní proměny.

4. Rutinní duchovní únava. Služba, která není dnes a denně živena osobním vztahem s Bohem, se postupně mění v pouhou rutinu. Člověk dělá stále tytéž věci, ale už v nich necítí živou víru ani opravdovou radost. Povinnosti se hromadí, úkoly je třeba dokončit, program musí běžet – a tak se slouží spíše ze zvyku než z nadšení.

Dlouhodobá rutina vede k velkému duchovnímu vyčerpání. Člověk je unavený, modlitba ztěžkne, Písmo přestává mluvit a služba, která dříve přinášela radost, se stává břemenem. Člověk může navenek působit aktivně, ale uvnitř je prázdný. Postrádá čerstvou sílu od Ducha, a proto také nepřináší ovoce Ducha: lásku, radost, pokoj, trpělivost, sebeovládání…

5. Objevuje se duchovní pýcha. Když chybí důvěrný vztah s Bohem, služba se snadno promění v prostředek k pocitu vlastní důležitosti. Člověk se začne chlubit svými skutky, aktivitami nebo tím, kolik toho „dělá pro Boha“. Srovnává se s ostatními, hodnotí se podle výkonu a může si myslet, že je lepší či duchovnější než druzí.

Duchovní pýcha odklání srdce od pokory, která je základem opravdového vztahu s Bohem. Skutečný křesťanský život totiž není soutěží ve službě ani seznamem zásluh, ale hlubokým spojením s Kristem a láskou, která vychází z tohoto vztahu. Duchovní pýcha postupně zatemňuje srdce, odtahuje člověka od modlitby, Božího slova a od vnímání Boží přítomnosti, čímž služba ztrácí svou pravou hodnotu.

Jak praví Písmo:

„Pýcha předchází pád a namyšlenost zkázu.“
Překlad 21. století, Přísloví 16,18

„Hle, toto byla vina tvé sestry Sodomy: pýcha, sytost a klidné pohodlí, které užívala se svými dcerami, aniž pomohla chudým a ubohým.“
Překlad 21. století, Ezechiel 16,49

6. Ztráta duchovní pokory. To úzce souvisí s předchozím bodem. Když služba není spojena s opravdovým vztahem s Bohem, pokora ustupuje a člověk začne spoléhat spíše na své vlastní schopnosti, znalosti a úsilí. Tam, kde chybí pokora, se srdce postupně vzdaluje od Boha. Boží vedení ustupuje do pozadí a člověk se zaměřuje hlavně na to, co dokáže sám, místo aby hledal Boží vůli. Modlitba, naslouchání Duchu a vnímání Boží přítomnosti se pak stávají okrajovými. Služba se mění v čistě lidské úsilí, nikoli v nástroj Boží.

7. Duchovní vyhoření. Když služba není postavena na opravdovém vztahu s Bohem, může i ta nejpečlivější a nejoddanější práce vést k duchovní frustraci a vyčerpání. Člověk může aktivně sloužit, pomáhat, učit, organizovat a být zapojen do různých projektů, přesto uvnitř pociťuje prázdnotu a ztrátu radosti.

Důvodem není samotná služba, ale to, že není dnes a denně prohlubován osobní vztah s Bohem. Člověk jedná ze svých sil, spoléhá na vlastní schopnosti a postupně ztrácí nadšení i smysl toho, co dělá. Duchovní vyhoření se projevuje únavou, frustrací, pocitem neocenění nebo dokonce ztrátou motivace pokračovat ve službě.

I „dobré“ služby, které mají hodnotu z pohledu lidí nebo dokonce z pohledu církve, mohou být vyčerpávající, pokud nejsou napájeny Boží přítomností, modlitbou a nasloucháním Duchu.

8. Duchovní odcizení Bohu. Když služba není provázena živým a osobním vztahem s Bohem, může člověk i přes velkou aktivitu postupně zažívat pocit odcizení. Navenek může působit spokojeně, angažovaně a dokonce úspěšně, ale uvnitř cítí prázdnotu a vzdálenost od Boha. Tento stav vzniká proto, že samotné činnosti nedokážou naplnit duchovní srdce ani obnovit vztah s Bohem.

9. Naivita a ztráta rozlišování. Když se člověk více soustředí na aktivitu a skutky než na hluboký vztah s Bohem, postupně ztrácí schopnost duchovně rozlišovat. Takový křesťan je často naivní a může snadno přehlédnout jemné působení Ducha, které je klidné, tiché a vedoucí k pokorné poslušnosti.

Naivní křesťan často nerozpozná, kdy a jak se Duch skutečně projevuje, a snadno si může splést projevy démonické s projevy Ducha. Takové naivní křesťany nacházíme ve všech směrech, které se označují za křesťanské.

Naivita a nedostatek rozlišování také zvyšují riziko, že křesťan bude snadno ovlivnitelný falešným učením, duchovními klamy nebo manipulací, protože nemá pevný základ ve vztahu s Bohem ani cit pro Jeho vedení. Skutečné duchovní rozlišování přichází pouze skrze pravidelné hledání Boží vůle, modlitbu, studium Písma a bdělost ducha, které umožňují bezpečně rozpoznat, co pochází od Ducha, a co ne.

9. Nervozita a napětí. Když služba není propojena s opravdovým vztahem s Bohem, člověk zažívá neustálý tlak a napětí. Myslí si, že musí stále něco dělat, něco dokončit nebo být produktivní, aby sloužil Bohu. Tento pocit neustálé povinnosti vede k roztěkanosti mysli, neklidu a vnitřnímu stresu, protože odpočinek, ticho a čas strávený s Bohem se zdají nemožné.

Tento stav postupně oslabuje duševní i duchovní odolnost a přivádí k pocitu, že nic, co člověk dělá, není dostatečné. Skutečný klid a pokoj, který Duch nabízí, lze najít pouze tehdy, když člověk dokáže zpomalit, odpočívat v Boží přítomnosti a nechá své skutky vycházet z Boží milosti, nikoli jen z vlastního úsilí.

Důležitá otázka: Znáš Boha důvěrně?
To je zásadní otázka! Mnoho lidí si myslí, že křesťanský život se měří počtem skutků nebo službou, ale Bible jasně ukazuje, že nejdůležitější je osobní a důvěrný vztah s Bohem.

Znát Boha důvěrně znamená:

1. Chodit s Ním nepřetržitě. To znamená žít svůj každodenní život v trvalém vztahu s Bohem – nejen během shromáždění v církvi, ale ve všech běžných situacích. Prakticky to zahrnuje:

• Vědomě si uvědomovat Boží přítomnost během dne.
• Mluvit s Ním v běžných situacích, krátkými i tichými modlitbami.
• Naslouchat Jeho vedení při rozhodování.
• Přizpůsobovat svůj život Jeho slovu, ne pouze vlastním plánům.
• Dělat to, co Bůh chce, i když je to nepříjemné.
• Na každý den hledat Jeho vůli ve všem, co děláš.
• Chovat se tak, jak by se choval Ježíš – s láskou, pokorou…

2. Důvěřovat Mu ve všem. I když nerozumíš okolnostem nebo čelíš těžkostem, spoléhat se na Jeho vedení a lásku.

3. Dovolit Duchu působit ve svém životě. Učit se naslouchat Jeho vedení, přijímat proměnu a obracet se k Němu v každém rozhodnutí.

4. Nechat své skutky a službu vycházet z vztahu s Bohem – ne ze strachu, povinnosti, povrchní víry ani touhy po uznání od lidí.

„Chci si teď naklonit lidi, nebo Boha? Copak mi jde o lidskou přízeň? Kdybych se ještě snažil zalíbit lidem, nebyl bych Kristův služebník!“
Překlad 21. století, Galatským 1,10

„Neslužte naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale s upřímným srdcem a z úcty k Pánu.“
Překlad 21. století, Koloským 3,22

5. Odevzdat Mu svůj život. Vědět, že tvůj život je v Božích rukou, a nebát se tělesné smrti, protože věříš v Jeho péči, vzkříšení a život věčný s Ním.

Neztrácej tedy čas jen snahou „dělat něco pro Boha“. Raději se zastav a zeptej se sám sebe: „Znám Ho opravdu důvěrně?“ On tě nestvořil jen proto, abys pro Něho pracoval, ale abys Ho miloval, poznával a žil v Jeho přítomnosti!

„zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako nemůže roub nésti ovoce sám od sebe, nezůstane-li ve vinném kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“
Pavlíkův studijní překlad, Jan 15,4

Pohodlný věřící bez skutků
Bůh nechce otroky výkonu ani pohodlné věřící, ale děti, které Ho milují – a proto jednají. Bible nás varuje před vírou, která je jen o aktivitě a snaze něco Bohu dokázat, ale chybí jí skutečný vztah. Zároveň však nezná víru, která by člověka nijak neměnila. Víra, která zůstává jen u slov, pocitů nebo správných názorů, ale neprojevuje se v činech, službě a lásce k druhým, je falešná (uctívá falešného ježíše – satana).

„Ano, jako je tělo bez ducha mrtvé, právě tak je i víra bez činů mrtvá.“
Pavlíkův studijní překlad, Jakub 2,26

Pravá víra stojí mezi dvěma extrémy, například mezi Hnutím Víry a cesacionismem. Odmítá honbu za výkonem, která zapomíná na milost, a zároveň odmítá pasivitu, jež se za milost skrývá. Pravá víra vyrůstá ze vztahu s Bohem a přirozeně nese ovoce. Kde žádné ovoce není, je na místě se ptát, zda je víra skutečně pravá.

Závěr
Důvěrný vztah s Bohem a naslouchání Jeho hlasu musí být základem každé křesťanské služby. Skutečná hodnota našich skutků a aktivit spočívá v tom, že vycházejí z živého spojení s Bohem, ne jen z povinnosti nebo snahy něco udělat pro Něj.

Když služba není postavena na opravdovém vztahu s Bohem, snadno vede k duchovní pýše, rutinní únavě, aktivismu, duchovní frustraci a odcizení od Něho. I velké činy mohou být bez Boha prázdné nebo dokonce falešné, a naopak i malé skutky vykonané z lásky a spojení s Ním mohou nést zdravé ovoce.

Důležité je se zastavit a položit si otázku: „Znám Boha opravdu důvěrně?“

Nepřehlížej tedy Boha kvůli aktivitám – tělesnému chtíči. On tě stvořil, abys Ho poznával, miloval a žil v Jeho přítomnosti, ne jen abys pro Něho něco vykonával.

Bez Boží moci a vedení zůstává služba jen tělesnou aktivitou. Když však každá činnost vychází z osobního vztahu s Bohem, stává se nástrojem Jeho milosti a přináší skutečnou duchovní hodnotu.

Amen.