Někdy se setkáváme se zjednodušeným pohledem na to, co skutečně znamená činit pokání. Někteří si neuvědomují, že pravé pokání neznamená pouze hřích vyznat Bohu v pokojíku, ale také jej opustit. Pokání navíc úzce souvisí s vírou v Pána Ježíše Krista.
Pravé pokání je neoddělitelné s obrácením k Bohu, se znovuzrozením a se spásou. Kdo nečinil pravé pokání, není Božím dítětem a není znovuzrozený. Bez pokání k novému životu v Kristu nedochází!
„V těch dnech začal Jan Křtitel kázat v Judské poušti: „Čiňte pokání! Nebeské království je blízko!“
Překlad 21. století, Matouš 3,1-2„Poté, co byl Jan uvězněn, Ježíš přišel do Galileje a kázal Boží evangelium: „Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“
Překlad 21. století, Marek 1,14-15„jak jsem Židům i Řekům vydával svědectví o pokání k Bohu a o víře v našeho Pána Ježíše.“
Překlad 21. století, Skutky 20,21„Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a od Hospodina přišel čas odpočinutí,“
Překlad 21. století, Skutky 3,19
Proto je důležité kázat evangelium spolu s výzvou k pokání. Pravé biblické evangelium totiž nevede člověka pouze k tomu, aby uvěřil určitým skutečnostem o Ježíši Kristu, ale také k tomu, aby se odvrátil od svého hříchu a obrátil se k Bohu. Pokání a víra jsou v Písmu neoddělitelně spojeny – člověk činí pokání a zároveň vkládá svou důvěru v Pána Ježíše Krista.
Evangelium bez pokání není evangelium, které kázal Kristus ani apoštolové. Ježíš vyzýval lidi: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Pokud je pokání vynecháno, vzniká neúplné poselství, které může vést k falešné představě, že člověk může přijmout Krista, aniž by se vzdal svého hříšného způsobu života. Proto je nezbytné kázat celé Boží poselství! Jak víru v Ježíše Krista, tak i pokání, které je ovocem skutečného obrácení k Bohu.
Následující verše (Matouš 7,21-23) jsou důrazným varováním před lidmi, kteří nejsou skutečně obráceni a nepatří Kristu, přestože se za křesťany považují. Ježíš Kristus říká jasně: těch, kteří se za jeho následovníky pouze vydávají, je drtivá většina (80–90 % a více?). Většina lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané, jimi ve skutečnosti nejsou. Žijí v sebeklamu, který je vede k věčnému zahynutí. Je možné, že slyšeli evangelium bez důrazu na pokání, znovuzrození a proměnu života, a proto se spokojili pouze s vnější formou víry a náboženských aktivit.
„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim jasně řeknu: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy zločinci!“
Překlad 21. století, Matouš 7,21-23
Ježíš říká, že nejde o křesťany, kteří ztratili spásu, ale o lidi, kteří ji nikdy neměli. Tato pasáž jasně ukazuje, že samotné náboženské aktivity, služba druhým ani nadpřirozené projevy nejsou důkazem pravého obrácení, znovuzrození ani spasení. Náboženské skutky může člověk konat ze svého vlastního přesvědčení, službu druhým může vykonávat z pýchy a dovedností, touhy po uznání nebo zviditelnění, a nadpřirozené projevy samy o sobě nejsou automaticky důkazem působení Boží moci (démonická moc také dokáže dělat určité zázraky). Boží slovo nás důrazně varuje před falešnými proroky, falešnými znameními a svody.
„Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat. Od takových se odvracej.“
Překlad 21. století, 2. Timoteus 3,5„Milovaní, nevěřte každému duchu, nýbrž duchy ověřujte, zda jsou z Boha, protože do světa vyšlo mnoho nepravých proroků.“
Pavlíkův studijní překlad, 1. Jan 4,1-2„V tom městě žil jeden muž jménem Šimon. Už dlouho ohromoval samařský lid svou magií a prohlašoval se za někoho výjimečného. Všichni, od nejmenšího až po největšího, ho dychtivě poslouchali a říkali: „Tohle je jistě ta veliká Boží moc!“ Poslouchali ho proto, že je tak dlouho ohromoval svou magií“
Překlad 21. století, Skutky 8,9-11
V této souvislosti je kriticky důležité zvýšit obezřetnost vůči směrům, hnutím a teologickým důrazům, které dlouhodobě deformují evangelium a zdravé biblické učení. Tyto deformace totiž nepocházejí z Ducha, ale jsou projevem lidské tělesnosti a démonického působení. U těch, kdo trvale překrucují pravdu evangelia a zatvrzele odmítají pokání a opuštění falešného učení, je namístě zásadní otázka, zda vůbec mají Ducha!
„Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odstoupí od víry, přidržujíce se bludných duchů a učení démonů, těch, kteří v pokrytectví mluví lež a mají vypálené znamení na vlastním svědomí.“
ČSP, 1. Timoteus 4,1-2
Rozhodující není to, co člověk předvádí navenek, ale zda skutečně patří Kristu. Může mít plná ústa řečí o Bohu, horlivě sloužit v církvi, dlouze a na globální úrovni vysvětlovat Boží slovo a přitom nebýt pravým křesťanem. Pravé obrácení se nepozná podle náboženské aktivity, ale podle pokání, poslušnosti Bohu a proměněného života.
Právě lidé, kteří nepoznali znovuzrození a v nichž nepůsobí Duch, ve značné míře přispívají k duchovní nemocnosti církve. Opírají se o vlastní schopnosti, lidskou moudrost, emoce a přesvědčivé řečnické dovednosti. Někteří usilují o lidské uznání a snaží se na sebe upozorňovat. Kde však není Duch, tam není ani Boží moc, skutečná proměna srdce ani život, který oslavuje Krista. Neobrácený člověk bývá veden především svými pocity, emocemi a vlastními touhami. To, co právě prožívá nebo po čem touží, se pro něj stává hlavním měřítkem při rozhodování. Namísto vedení Duchem se nechává ovládat svými přáními, představami, okamžitými impulsy, obavami nebo strachem. Jeho život pak není řízen Boží vůlí, ale proměnlivými pocity a žádostmi vlastního srdce.
Boží slovo nás navíc varuje, že falešní učitelé a proroci nebudou mít jen několik následovníků, ale získají si velké množství lidí:
„… a povstane mnoho nepravých proroků, a mnohé svedou, a tím, že převládne bezzákonnost, láska většiny ochladne, kdo však vytrvá do konce, ten bude zachráněn“
Pavlíkův studijní překlad, Matouš 24,11-13
Tento text jasně ukazuje, že klam nepůsobí izolovaně, ale má masový rozměr. Falešné učení nepřijímají pouze jednotlivci, ale proniká do širokého náboženského prostředí a postupně proměňuje myšlení i duchovní vnímání drtivé většiny.
Co je pravé pokání
Znovuzrozený křesťan pod vlivem Ducha rozpozná svůj hřích, vyzná ho Bohu v pokojíku a hodlá ho opustit. Pokání v žádném případě neznamená jen pouhou změnu myšlení, u které by všechno skončilo. Pokud by člověk pouze změnil názor v hlavě, ale navenek dál dělal něco úplně jiného, šlo by o falešný projev, přetvářku a pokrytectví. Skutečný obrat v životě se musí projevovat jak v našich myšlenkách, tak i v našich každodenních skutcích.
„Začal jsem zvěstovat nejdříve v Damašku, potom v Jeruzalémě, po celé judské zemi a také pohanům, že mají činit pokání, obrátit se k Bohu a svými skutky prokazovat své pokání.“
Překlad 21.století, Skutky 26,20„Boží základ však pevně stojí a nese tento nápis: „Hospodin ví, kdo mu patří,“ a „Každý, kdo vyznává Pánovo jméno, ať opustí nepravost.“
Překlad 21.století, 2. Timoteus 2,19„Raději neste ovoce odpovídající vašemu pokání, než abyste říkali: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh může Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení! ⁹Ke kořeni stromů už dopadá sekera. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a vhozen do ohně!“
Překlad 21.století, Lukáš 3,8-9
Pokání startuje celoživotní proces posvěcení. Duch postupně proměňuje lidský charakter, touhy a dává nám touhu žít tak, abychom se líbili Bohu. Dobré skutky, spravedlivý život a láska nejsou nástrojem, jak si spasení zasloužit nebo koupit, ale přirozeným ovocem toho, že jsme Bohem milováni a Jím proměněni.
„Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali.“
Překlad 21. století,Efeským 2,8-10„Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí!“
Překlad 21. století,Filipským 2,13„Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání.“
ČSP, Galatským 5,22-23
Proč křesťan hřeší?
Bůh dal všem lidem svobodnou vůli – křesťanům i nevěřícím. Ani po obrácení křesťan neztrácí schopnost rozhodovat se. Stále stojí před volbou, zda bude následovat žádosti svého těla, nebo se podřídí vedení Ducha.
„Žijeme-li Duchem, pak se Duchem také řiďme.“
Překlad 21.století, Galatským 5,24„Říkáme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda.“
Překlad 21.století, 1. Jan 1,8
Křesťan hřeší tehdy, když se přestává podřizovat Duchu a dává přednost své vlastní vůli, hříšným touhám a tělesnému způsobu života. Chodit v Duchu znamená denně se spoléhat na Boha, nechat Ducha řídit naše myšlenky, slova i skutky. Znamená to odmítat hřích a vědomě se podřizovat Boží vůli.
Je však důležité rozlišovat mezi tím, že křesťan zhřeší, a tím, že žije v hříchu. To jsou dvě rozdílné věci. Pravý křesťan může selhat, může upadnout do hříchu, ale nezůstává v něm. Duch jej usvědčuje, vede k pravému pokání a k návratu na správnou cestu. Když zhřeší, svůj hřích vyznává, opouští ho a usiluje o obnovu vztahu s Bohem.
Něco jiného je však žít v hříchu – vědomě, dlouhodobě a bez pokání setrvávat v neposlušnosti vůči Bohu. Člověk, který si hřích omlouvá, nechce se ho vzdát a necítí potřebu činit pokání, neprojevuje ovoce skutečného obrácení. Bible učí, že Boží děti nejsou bezhříšné, ale také neučiní z hříchu svůj způsob života.
Proto křesťanský život není charakterizován dokonalostí, ale pokáním. Není to život bez pádů, ale život, ve kterém člověk po pádu znovu vstává, obrací se k Bohu a nechává se proměňovat Duchem. Pravé pokání není jednorázová událost na začátku víry, ale celoživotní postoj srdce, které nenávidí hřích a touží se líbit Bohu.
„Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny.“
Překlad 21. století, Římanům 8,14„Ducha neuhašujte.“
Kralická, 1. Tesalonickým 5,19„Říkám vám: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Tělesné sklony míří proti Duchu a Duch proti tělu; navzájem si odporují, abyste nemohli dělat, co chcete. Když jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem.
Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království.“
Překlad 21. století, Galatským 5,16-21
Závěr
Dnešní křesťanství často zdůrazňuje Boží lásku, milost a odpuštění, ale mlčí o pravém pokání, poslušnosti a svatosti. Mnozí lidé byli vedeni k tomu, aby „přijali Ježíše“, aniž by byli vyzváni k opuštění hříchu a skutečnému obrácení k Bohu. Takové poselství však neodpovídá evangeliu, které kázal Pán Ježíš.
Bible nikde neučí, že člověk může být spasen a zároveň vědomě setrvávat v hříchu bez pokání. Nikde neučí, že stačí vyslovit modlitbu, přihlásit se ke křesťanství nebo vykonávat náboženské aktivity. Ježíš nevolal lidi pouze k víře, ale k víře spojené s pokáním. Pravé evangelium vede člověka k tomu, aby se odvrátil od svého starého života a obrátil se k Bohu.
Mnozí budou jednou stát před Kristem přesvědčeni, že jsou spaseni, protože navštěvovali shromáždění, sloužili druhým, znali Bibli nebo vykonávali různé duchovní aktivity. Přesto uslyší strašná slova: „Nikdy jsem vás neznal.“ Ne proto, že by ztratili spásu, ale proto, že nikdy neprošli skutečným obrácením a znovuzrozením.
Proto by se měl každý člověk zkoumat, zda jeho víra stojí pouze na slovech, emocích a náboženských činnostech, nebo zda jeho život skutečně nese ovoce pokání. Nejde o dokonalost, ale o směr života. Boží dítě sice padá, ale zůstává citlivé k hříchu, činí pokání a nechává se vést Duchem. Neomlouvá svůj hřích a nečiní z hříchu svůj způsob života.
Pravá víra vždy přináší ovoce. Pravé pokání vždy vede k proměně. A pravé znovuzrození vždy vytváří v člověku touhu poslouchat Boha a žít ke Kristově slávě. Amen.
„Sami sebe prověřujte, přesvědčujte se, zda jste sami ve víře. Nepoznáváte sami na sobě, že je ve vás Ježíš Kristus? Pokud ne, pak jste ovšem selhali.“
Překlad 21. století, 2. Korintským 13,5